boříme mýty o sexuálním násilí
workshopy pro rodiče, děti, učitele i veřejnost v rámci prevence sexuálního násilí
bojujeme se sexuálním obtěžováním v barech, klubech, na pracovišti i na akademické půdě
bojujeme se sexuálním obtěžováním v barech, klubech i na pracovišti
co dělat, když se stane znásilnění? Provozujeme také svépomocnou skupinu.
videa a obrázky z našich kampaní
prevence sexuálního násilí do škol
sexuální nauka by neměla probíhat on-line ani samostudiem
workshopy pro rodiče
*akademickou
flirtování k večírkům patří, obtěžování ne
podpořte nás <3
>> znásilnění za svůj život zažije každá desátá žena >> ročně se odehraje až 7 000-20 000 znásilnění >> na policii je ročně hlášeno okolo 600 znásilnění ¬ tedy jedno až dvě denně >> 90 % znásilnění spáchá osoba, kterou znásilněná zná ¬ soused, barman, nadřízený, kamarád...>> 50 % znásilnění spáchá partner nebo manžel >> odsouzena jsou 2 % pachatelů >> falešná obvinění z celkového počtu ohlášených případů znásilnění činí 6 až 10 % (u ostatních trestných činů je to 5 %) >> 90 % znásilněných jsou ženy >> 10 % znásilněných jsou muži
„Když při sexu žena spadne z postele a zlomí si ruku, taky nepokračuješ v sexu." Říká se, že ti, kteří někoho znásilnili, si prostě nemohli pomoci. Ovládl je sexuální chtíč a nešlo to zastavit. Museli prostě někoho osouložit! Sexuální touha nikdy není tak silná, aby se muž nemohl ovládnout a musel někoho znásilnit. Velká část znásilnění bývá dopředu promyšlená a naplánovaná.
Muži často předpokládají, že když ženy říkají ne, říkají to proto, aby nebyly považovány za promiskuitní či snadno dostupné. Že to říkají proto, že se to od nich očekává, že se chtějí nechat přesvědčovat. Že ne je počáteční fází vyjednávání o sexu. O sexu se ale nevyjednává! Ne prostě znamená ne, a nikdo nemá právo pokoušet se za nastavené mantinely jít.
Ve filmech, novinách a vůbec v médiích jsou znásilněné ženy vyobrazovány vždy stejně. Jsou zničené, pláčou. Pokud žena tomuto obrazu neodpovídá a chová se jinak, než se očekává - třeba proto, že nepláče, ale je jenom smutná nebo hrozně naštvaná, případně třeba úplně apatická - možná se potká s nedůvěrou. Častou reakcí na stresovou situaci je, že oběť ztuhne a není schopna udělat vůbec nic. Nemůže se tak bránit, prát ani brečet, a to ani v případě, že ji někdo právě znásilňuje.
Lidé si často myslí, že prostitutku z podstaty věci nelze znásilnit. Každý má ale právo říct ne, i ženy v prostituci. Pokud je kdokoliv nutí k sexu či jiným než dohodnutým sexuálním praktikám, jedná se o znásilnění. Sex bez souhlasu druhého totiž není sex, ale znásilnění. Stejně tak si lidé myslí, že nelze znásilnit muže. Erekce je však reakce těla na stimulaci a nemusí nutně znamenat, že muž se sexem souhlasí. Znásilnění se dopouští i ženy, muži jsou však nejčastěji znásilňováni mužskými pachateli.
V Česku bylo v roce 2016 ohlášeno na policii 598 znásilnění, podle nejnižšíh odhadů se však došlo minimálně k 7000 znásilnění, která nebyla ohlášena. Za stejný rok bylo vyhověno pouze 27 uprchlíkům, kteří žádali o azyl. Těžko mohli tedy uprchlíci spáchat většinu znásilnění. Znásilnění navíc v 90 % spáchá někdo, koho oběť zná,v polovině případů dokonce manžel nebo partner. Je snazší říkat si, že znásilňují ti druzí, ale bohužel je to mýtus.
Sexuální násilí se neděje jenom na okraji společnosti, ale dochází k němu kdekoliv. Příčinou jsou lidi a lidi jsou všude. Děje se bez ohledu na vzhled, věk, vzdělání, příjmy, národnost, víru. Převládající představa, že ke znásilnění dochází jen v určitém prostředí, za určitých okolností, má za následek to, že ženy mají obavu se vůbec někomu svěřit nebo jít na policii, prostě proto, že by jim nikdo nemusel neuvěřit.
Za znásilnění může vždy ten, kdo znásilnil. Část viny však bohužel často bývá svalována na znásilněné. Vyčítáno jim bývá, že byly vyzývavě oblečené, chovaly se koketně, byly opilé, byly na špatném místě. Znásilněné ženy kvůli tomu často nemají odvahu nahlásit čin na policii či o něm hovořit. Ve skutečnosti se však 90 % znásilnění odehrává mezi lidmi, kteří se znají. Pachatelé znásilnění často dopředu plánují a oběť bývá vybírána podle jiných kritérií, než je oblečení či chování. Znásilněné mohou být ženy různě staré, bohaté i chudé, bez ohledu na to, jestli se chovají velmi zdrženlivě nebo naopak.
Z médií se dozvídáme o brutálních napadeních na odlehlých místech. Dochází k nim někde v noci, úchyl si na oběť počíhá někde v křoví. Reálně se obdobně znásilnění odehraje jen v desetině případů. Zbylých 90 % je spácháno možná na první pohled sympatickými kluky nebo muži. Můžou to být přátelé, kolegové, bývalí partneři, sousedi nebo třeba příbuzní znásilněné. V polovině případů ženu znásilní manžel či partner. Znásilnění obvykle probíhá na místě, které oběť zná, často doma, často v denních hodinách. Násilník si čin obvykle dopředu promyslí a naplánuje.
Ve společnosti je vžitá představa, že ženy si velmi často znásilnění vymýšlí. Problému falešných nahlášení je však věnováno příliš mnoho pozornosti na úkor toho, že většina znásilnění není na policii hlášena vůbec. Představy o falešných oznámeních znásilnění jsou zkreslené, protože i odborná veřejnost podléhá mýtům, které zde popisujeme. Některé případy pak mylně vyhodnocuje jako vymyšlené. Běžná míra křivých obviněníu trestných činů je okolo 3 %, u znásilnění6-10%. Většina znásilnění naopak zůstáváz různých důvodů neohlášena. Každoročně je na policii oznámeno okolo 600 znásilnění, podle výzkumů se jich však stane mezi7 000-20 000.
odlektorovaných hodin
proškolených zaměstnanců barů a klubů
dospívajících už ví, co znamená souhlas a jak pomoci kamarádům, když se jim stane znásilnění
členů našeho týmu - s lektory, dobrovolníky i zaměstnanci <3
