postoje soudců a soudkyň k právní úpravě a možným změnám definice trestného činu znásilnění

Soudci a soudkyně, až na jednu výjimku, jednomyslně považovali znásilnění za jeden z nejzávažnějších trestných činů. Většina dotazovaných se taktéž shodla, že se jedná o fenomén, který je zapotřebí aktivně řešit napříč celou společností, a to i skrze prevenci, osvětu a zajištění dostupnosti kvalitní podpory pro oběti. Napříč výzkumným vzorkem byla patrná jednomyslná shoda na tom, že ke znásilnění ve většině případů dochází mezi lidmi, kteří se znají.

Dotazovaní opakovaně zmiňovali důležitost práce dalších orgánů činných v trestním řízení, zejména při shromažďování důkazů a ochraně práv obětí. Zdůrazňovali, že kvalita prvotních vyšetřování a výslechů obětí má významný vliv na soudní proces. Většina dotázaných poukazovala na zlepšení práce policie oproti minulosti. Kritika se zaměřovala na to, že oběti znásilnění často nevědí o svém nároku na právní pomoc poskytovanou bezplatně zmocněncem. Soudci a soudkyně také negativně hodnotili písemný způsob záznamu výpovědí, který není doslovný, protože pouhé písemné shrnutí výpovědi zplošťuje až zkresluje svědectví, které je pak snáze zpochybňováno. Nedostatky v postupu policie při jednání s obětí mohou mimo jiné zbytečně navyšovat počet výslechů a přispívat k druhotné viktimizaci oběti. Jako řešení dotazování navrhovali využití kvalitního videozáznamu výslechu. Práci státních zastupitelství hodnotili dotazovaní převážně kladně, pokud viděli nějaké nedostatky, jednalo se spíše o konkrétní jednotlivce, nikoliv o práci celého orgánu.

Všichni účastníci a účastnice výzkumu se shodli na tom, že průchod trestním procesem je pro oběť mimořádně nepříjemný až traumatický. Zaznívalo také, že právě to je jedním z důvodů nízké míry nahlašování takových trestných činů. Většina dotazovaných se to snaží v řízení před soudem brát v potaz. Někteří však zároveň zmiňovali, že je pro ně někdy obtížné zajistit rovnováhu mezi dodržováním zákonných postupů a empatickým přístupem k oběti. Z rozhovorů vyplynulo několik hlavních strategií, které soudci a soudkyně k zmírnění retraumatizace obětí využívají. Patří mezi ně citlivá komunikace, přibrání zmocněnce nebo doprovod důvěrné osoby, vyloučení veřejnosti po část hlavního líčení, oddělený výslech, možnost prohlédnout si budovu soudu předem, oddělený pohyb oběti a obžalovaného po budově soudu, korekce neetického chování obhajoby, využívání videotechniky, minimalizace počtu výslechů a zamezení průtahům, srozumitelné odůvodnění rozsudku v případě, že dojde ke zproštění obžaloby

Častým problémem, na který soudy v případech sexuálního násilí narážejí, je nedostatek přímých důkazů. Mnoho případů se redukuje na tvrzení jedné osoby proti druhé. V posuzování znásilnění hrají velice důležitou roli znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, jejichž účelem je prokázat věrohodnost poškozené osoby. Znalců a znalkyň je však dlouhodobě nedostatek, což podle dotazovaných komplikuje a zpomaluje práci soudů. Prodlužování trestního řízení je přitom problematické jak pro poškozenou, tak pro obžalovaného. Podle některých je zhotovování posudků na věrohodnost oběti u případů znásilnění natolik železným pravidlem, že někdy vede k jejich nadužívání, které dále prohlubuje už tak závažnou nedostupnost znalců a znalkyň. Zároveň případná chyba ve znaleckém posouzení může mít pro oběť fatální důsledky, jak vyplynulo ze zkušenosti některých dotazovaných. 

Většina dotazovaných vyjádřila přesvědčení, že celkový podíl křivých obvinění ze znásilnění zásadním způsobem nevybočuje v porovnání s podílem křivých obvinění u jiného typu trestné činnosti. Tento názor sdíleli i ti, kteří se s falešným obviněním ve své praxi setkali. Zároveň byl u dotazovaných patrný jasný imperativ neodsoudit nevinného člověka a nedopustit se žádného omylu. 

Názory soudkyň a soudců na možné legislativní změny, zejména návrh redefinovat znásilnění tak, aby bylo založeno na absenci souhlasu namísto přítomnosti násilí nebo donucení, byly rozdělené. Někteří vyjádřili skepsi, zda by taková reforma přinesla zlepšení. Dle části dotázaných současná úprava díky dostatečně rozvinuté judikatuře postačuje. Jiní naopak změnu podpořili, protože by podle nich lépe chránila oběti a pomohla pokrýt některé další problematické typy chování. Zdůrazňovali, že pro právní posouzení případů by bylo jednodušší, kdyby zákon u trestného činu znásilnění explicitně upravoval i otázku vyjádření ne/souhlasu. Mezi účastníky a účastnicemi výzkumu, kteří byli změně definice znásilnění nakloněni, převažovala podpora variantě „ne znamená ne“, tedy takové úpravě, kterou při novelizaci trestního zákoníku nakonec podpořil i Parlament a prezident ČR a která nabyde účinnosti na začátku příštího roku. Dva dotazování sdíleli zkušenost s případy obvinění ze znásilnění, u kterých kvůli stávající definici nemohli dospět k odsuzujícímu rozsudku, přestože byli přesvědčeni, že oběť s pohlavním stykem nesouhlasila. Část výzkumného vzorku vnímala změnu zákona jako důležitý prostředek pro zmírnění vlivu genderových stereotypů a hodnotových postojů konkrétních soudců a soudkyň i přísedících na posuzování jednotlivých případů. Téměř všichni dotazovaní zdůrazňovali potřebu lepší prevence a osvěty.

Názory soudců a soudkyň na trestání sexuálního násilí a zejména výši souvisejících trestních sazeb byly velmi různorodé a zahrnovaly širokou škálu postojů. Většina dotazovaných se však shodla na tom, že je v Česku při ukládání trestů obecně věnována přílišná pozornost trestní minulosti pachatele na úkor dalších aspektů. Zároveň uváděli, že pachatelé znásilnění jsou většinou právě prvopachteli  Nadměrný důraz na trestní minulost pachatele může podle některých působit obzvláště necitlivě u případů znásilnění a oběť poškozovat tím, že zlehčuje dopad, který na ni čin měl  Napříč rozhovory rovněž rezonovala nespokojenost s mediální prezentací ukládání trestů pachatelům znásilnění  Někteří soudci a soudkyně rovněž zdůrazňovali svůj nesouhlasný postoj s aktivitami části občanského sektoru, který cíleně skandalizuje některé rozsudky týkající se znásilnění  Za nebezpečné považovali znevěrohodnění soudní moci v očích veřejnosti 

V rozhovorech byla často zmiňována potřeba dalšího vzdělávání soudců a soudkyň v oblastech souvisejících se sexuálním násilím. Někteří dotazování vyzdvihovali důležitost sledování pokroku v oborech, jako je psychologie a viktimologie, protože v nich od doby jejich studia došlo k zásadnímu vývoji. Jako řešení zachování nezávislosti soudů na státní moci při zavádění povinných školení zazněl v rozhovorech vícekrát návrh na vytvoření samosprávného soudcovského orgánu s povinným členstvím, který by dohlížel na další vzdělávání soudců a soudkyň bez zásahu výkonné moci. Některé respondentky a respondenti zdůrazňovali nedostatek času a vysokou pracovní zátěž, pro které preferovali raději konzultace ke konkrétním případům než obecná školení. Někteří také vyzdvihovali zapojení do interdisciplinární spolupráce (např  do týmů pro řešení domácího násilí) jako způsob, jak soudce a soudkyně informovat o relevantních otázkách bez formální povinnosti dalšího vzdělávání. Specializace jako jedna z možných cest, jak přimět soudkyně a soudce, kteří o těchto kauzách rozhodují, k dalšímu vzdělávání, měla podporu pouze části dotazovaných. Ostatní varovali před zúžením perspektivy, rizikem vyhoření a možnými dopady koncentrace rozhodovací činnosti v této oblasti do rukou malého počtu osob